Známe to téměř všichni. Píchne v zádech, rozbolí hlava po náročném dni, ozve se zub nebo břicho a ruka sáhne do lékárničky úplně automaticky.

"Nikam nejdu… nic mě sice nebolí, ale každých deset minut běžím čůrat," ozvalo se mi ráno zoufale do telefonu.

Ležela v posteli a do pokoje se tiše draly první jarní paprsky. Tak moc je kdysi milovala… ale teď jí i pár minut na slunci dokáže vyvolat prudkou migrénu. Takové ty příjemné teplé paprsky, které člověka donutí na chvíli zavřít oči a představit si, že život kolem je ještě pořád normální.

Nepamatuju si přesná čísla z monitoru… ale pamatuju si její dlouhé, kudrnaté, hnědé vlasy. Byla nádherná… jemná… křehká… jako víla. A tu bledost, která přichází ve chvíli, kdy krev odchází tam, kam nemá… tu si pamatuju taky.

Dneska jsem potkala kamarádku.

Co všechno se může přes sliny dostat do tělíčka miminka?

Bylo něco po druhé hodině v noci, když ho přivezli na urgent.
V hale urgentního příjmu byl zmatek, hluk, rychlé kroky, krátké věty, které létají vzduchem, když se bojuje o minuty…